Kamila BENDOVÁ (1946)

Kamila Bendová se narodila 12. října 1946 v rodině univerzitního profesora ústavního práva Zdeňka Neubauera a právničky Štěpánky Neubauerové. „Musím říct, že jsem se o politiku nikdy nezajímala, vyrůstala jsem v univerzitním prostředí, u nás se neposlouchaly zprávy, nečetly noviny. Bratrovi jsem přečetla celou Aeneidu, Odysseu, všechny Platónovy dialogy, četli jsme spolu francouzsky Descarta. Dlouho to trvalo, než jsem se začala zajímat o veřejné věci,“ řekla ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.

Zájem o veřejný život objevila po boku Václava Bendy, s nímž se začala scházet v maturitním ročníku gymnázia. Spojoval je zájem o katolickou víru i hlubší poznání světa. Vzali se v roce 1967 a následujícího roku se jim narodil nejstarší syn Marek. Po srpnové okupaci Československa nejprve plánovali emigraci, nakonec se ale rozhodli zůstat v Praze. Právě ve dnech po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se byt Bendových v centru Prahy na Karlově náměstí začal stávat jedním z center disentu: „Moje maminka měla válečný komplex, takže když ve tři ráno někdo zavolal, že nás okupují, šla stát frontu na maso,“ vypráví Kamila Bendová. „Druhý den ale odjela za mým bratrem, který tehdy studoval v Neapoli. Zůstala mi doma ta spousta masa, takže jsem pekla řízky a krmila jimi přátele a známé, kteří k nám chodili. Těch lidí rychle přibývalo, takže jsme byli takový průchozí dům…“

Byt Bendových zůstal místem setkávání a intelektuálních diskuzí po mnoho dalších desetiletí. Začátkem 70. let, kdy se Bendovým v rychlém sledu narodily další tři děti (Martin, Marta a Patrik), se právě zde potkávali s Ivanem Havlem, s nímž se Kamila Bendová znala z matematického semináře, s filozofem Jiřím Němcem či s lidmi z undergroundu. Intelektuálně i hodnotově vzdálené skupiny lidí, kteří by se ve svobodné společnosti nikdy nesetkaly, se pod tlakem normalizace začínaly propojovat. 

Situace rodiny Bendových se vyhrotila poté, co Václav Benda podepsal Prohlášení Charty 77. Kamila tehdy svůj podpis nepřipojila, protože nad signatáři visela větší hrozba represí včetně odebrání dětí. „Neuměla jsem si představit, co všechno přijde. Ale rozhodla jsem se, že si nikdy nebudu stěžovat. Člověk měl pocit, že to někdo udělat musí. Pak nutně následovala otázka ‒ a proč ne my?“ konstatuje Kamila Bendová. 

O dva roky později byl její muž odsouzen ke čtyřem letům vězení v procesu s aktivisty Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Kamila Bendová ho zásobovala dvěma dopisy týdně, které sloužily jako psychická podpora i duševní rozptýlení a náměty k přemýšlení. Při návštěvách mu tajně předávala hostii, aby mohl i ve vězení zažívat svátost svatého přijímání. Současně ale musela čelit životu venku. Věřila, že matku čtyř dětí si režim netroufne uvěznit (ostatně i Dana Němcová odešla od soudu s aktéry VONS s podmíněným trestem), nicméně najisto počítala s tím, že přijde o zaměstnání. To se naštěstí nestalo. Matematický ústav Akademie věd, kde v té době pracovala, ji nejenže nevyhodil, ale navíc jí umožňoval pracovat z domova, takže mohla lépe skloubit práci a péči o děti. Mohla se opřít o pomoc řady přátel a známých, třeba v podobě úrody ze zahrádky, doma pečeného cukroví nebo slov podpory. 

Na druhou stranu samozřejmě musela absolvovat výslechy na Státní bezpečnosti. „Já jsem zásadně, absolutně nevypovídala. Já jsem mlčela. Měla jsem naučený postup: ,Vyšetřujete trestný čin? Jaký? Podle toho já můžu použít paragraf 100, že nemusím vypovídat o sobě a mých nejbližších.‘ Tak se to vždycky kolem toho točilo. Oni na nás vždycky vytáhli nějaké ty protistátní tiskoviny, načež já jsem vždycky řekla, že to není žádný trestný čin. Tak se to chvíli domlouvalo, až jsem pak řekla: ,Ne, nezlobte se, nemůžu vám nic říct, protože nevím, jaký trestný čin vyšetřujete.‘“

Byt Bendových estébáci sledovali kamerou z půdního okna protějšího domu, rodina měla několik let odpojený telefon a přímo v bytě proběhla řada domovních prohlídek. Policisté přicházeli v pět ráno a často zatloukli hřebík do zvonku, takže vyzváněl neustále a tím se psychický tlak na všechny přítomné stupňoval. Kamila Bendová později mluvila o tom, že ještě mnoho let po revoluci ji pronásledoval „disidentský sen“, v němž se probouzí zvoněním u dveří. 

Přesto se nechtěla nechat zahnat výhradně do disidentského ghetta a snažila se fungovat také v „normálním“ světě, chodit na třídní schůzky či domovní schůze, stýkat se s obyčejnými lidmi, byť si mnozí troufli projevit jí sympatie jenom beze svědků. 

Po roce 1989 vstoupil Václav Benda do aktivní politiky, Kamila Bendová nastoupila na Katedru logiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2003 byla Senátem ČR zvolena inspektorkou Úřadu na ochranu osobních údajů. 

Domov rodiny Bendových na Karlově náměstí, který se svým mužem vytvořila, dodnes zůstává místem inspirativních intelektuálních a kreativních setkání nyní již tří generací.