John BOK (1945)

Nazval jsem Husáka politickým zločincem

Narodil se 24. října 1945 v Pardubicích a prožil poměrně dramatické dětství v rodině bývalého příslušníka československé perutě Royal Air Force a Angličanky, která svého muže po válce následovala do Československa. Manželství Bedřicha a Florence Bokových nebylo moc šťastné, částečně kvůli tlaku komunistické moci, která nežádoucí rodinu stěhovala z jednoho města v pohraničí do druhého, a částečně kvůli otcovu sklonu k hýření. 

Když bylo malému Johnovi jedenáct, rodiče se rozvedli, a on s mladším bratrem Ivanem pendlovali mezi domácnostmi otce a matky. Na rok skončili v dětském domově, kde zažili krutou šikanu ze strany vychovatelek i ostatních dětí. Důležitou roli v Johnově dětství sehrála i anglická babička Peaches, která přesídlila za dcerou do Československa a při měnové reformě tu přišla o nemalé jmění. „Pracovala jako dělnice v Tanvaldu, čistila špulky u tkalcovských strojů, ale nikdy si nepostěžovala. Zpívala písničky od Beatles, kouřila partyzánky, když vařila polívku, uměla cigaretu přesunout z jednoho koutku do druhého, poslouchala rádio Luxembourg a měla suchý smysl pro humor.“ Když jednou na jejich dveře zabušila Státní bezpečnost (StB), babička, která uměla jen pár slov česky, policisty přivítala velkou papírovou cedulí s nápisem „Jděte do prdele“, již si nechala vyrobit od svého vnuka.

John se vyučil elektromechanikem a brzy nato ho čekal první velký střet s režimem, když dostal povolávací rozkaz. „Vojna mi nic nedala,“ shrnuje svou zkušenost. „Není pravda, že z vás vojna udělá ,chlapa‘. Buď poddajného blba, nebo hajzla, který se cítí nadřazený.“ Na začátku roku 1969 ho hluboce zasáhl čin Jana Palacha, který se upálil na protest proti nastupující normalizaci. Několik dnů uvažoval o tom, že by ho následoval, a v jeho postoji nacházel inspiraci i o mnoho let později, když jako nástroj politického protestu používal hladovku: „Už předtím tu byl vzor buddhistických mnichů, kteří se upálili na protest proti tamním autoritářským systémům, dali život za to, aby probudili veřejné mínění. Hladovka je svým způsobem něco podobného ‒ dáváte všanc své zdraví, a tím donutíte druhé lidi přemýšlet.“

Až do druhé poloviny 70. let zůstával John Bok vzdorovitým solitérem mimo vznikající opoziční kruhy. Ale ani poté, co podepsal Chartu 77, do intelektuálního společenství disidentů tak úplně nezapadl, chybělo mu akademické vzdělání. Jak poznamenává, manželé Václav a Olga Havlovi rádi využívali jeho manuální zručnost pro různé údržbářské práce, zároveň však cítil, že si od něj udržují jistý odstup: „Na Hrádeček jsem se poprvé dostal až po listopadu,“ konstatuje s trochou hořkosti.

Pracoval jako strojvedoucí na stavbě metra, v náročných a nebezpečných podmínkách, kde podpis Charty 77 nikomu nevadil. „Byl jsem dělnická třída, to mě chránilo. A ač jsem byl chartista, vydělával jsem pět tisíc měsíčně,“ směje se John Bok. Velkou část platu ovšem vydal na výživné, protože než potkal svou současnou ženu Jitku Bokovou, stal se za svobodna třikrát otcem. „Když ty ženy zjistily, co jsem zač, že jsem podepsal Chartu, vždycky cukly. Ale alimenty jsem platil poctivě.“ 

Když bylo v roce 1979 zatčeno jedenáct členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, John Bok napsal svůj první dopis prezidentu Gustávu Husákovi. „Něco se ve mně vzpříčilo: ty si tady žiješ, a na tyhle lidi všichni okolo serou. Šlo mi o to, srovnat se sám se sebou. Takže jsem si sedl a napsal Husákovi dopis, kde jsem vyjádřil názor, že ti lidé nepáchají nic, na co by i podle našich zákonů neměli nárok. Vyzval jsem ho, aby zastavil jejich trestní stíhání, a na závěr jsem napsal: ,Pokud to neuděláte, nezbývá mi, než vás nazvat politickým zločincem.‘“

O zaměstnání kvůli tomu sice nepřišel, ale už se natrvalo dostal do hledáčku StB, ač jak tvrdí, byl jediným disidentem, u něhož nikdy neudělali oficiální domovní prohlídku: „Jako jediný z disentu jsem si doma vyrobil dveře, které nemohli vyrazit. Byly zajištěné železnými tyčemi, které se zasouvaly do zdí.“

 Mnohokrát se ale ocitl u výslechu a v cele předběžného zadržení, vystaven fyzickému i psychickému násilí. Jednou ho zatkli ve chvíli, když vedl do školy svou dceru Kristýnu. John Bok tehdy tajné policisty přiměl, aby ho doprovodili až ke dveřím první třídy, kde požádal učitelku, ať zatelefonuje jeho ženě.

Podílel se také na výrobě a distribuci zakázané literatury. V 80. letech mohl jezdit na Západ, kam se vrátila jeho matka, a přišel na originální způsob, jak ve vlaku propašovat přes hraniční kontrolu zakázané knihy a časopisy: „V noci po cestě přes Německo, kde se vlak vyprázdnil, jsem na toaletě vyšrouboval celý strop. Tam jsem naskládal časopisy a knihy a znovu strop přišrouboval. V Praze jsem dojel domů, převlékl jsem se do montérek a vydal jsem se na seřazovací nádraží na Spořilov. Jako bývalý ajznboňák jsem snadno zjistil, kde bude vlak odstavený. Řekl jsem, že mám za úkol vyměnit v něm žárovky. Došel jsem do příslušného vagonu, vyšrouboval strop na záchodě a všechno jsem si odnesl.“

 V listopadu 1989 se John Bok stal organizátorem ochranky Václava Havla, kterou sestavil ze studentů ovládajících judo a karate: „Poslouchali mě jako přirozenou autoritu. Učil jsem je, že když někde razíme cestu, musíme se k lidech chovat slušně a zdvořile,“ vysvětluje. K novým tvářím, které se začaly kolem Václava Havla objevovat a nepatřily do původních disidentských kruhů, se stavěl velmi skepticky ‒ například ho iritoval Václav Klaus. Johnův prudký temperament ale posléze vedl k tomu, že byl vytlačen na okraj dění. Dokonce se ani nemohl zúčastnit prezidentské inaugurace Václava Havla 29. prosince roku 1989, protože otevřeně nesouhlasil s tím, že Havel bude skládat slib na dosavadní komunistickou ústavu Československé socialistické republiky. „,Víš, že budeš skládat stejný slib jako komunistický prezident? Bolševické ústavě?‘“ vyčítal John Bok budoucímu prezidentovi. Vzpomíná, že Václav Havel se ho marně snažil chlácholit. „,Neuklidním se, Vašku, strčte si revoluci do prdele,‘“ odsekl tehdy. „Pak jsem jel domů a bylo mi opravdu smutno.“

I po revoluci se John Bok zapojoval do veřejného dění svým osobitým, často kontroverzním způsobem. V roce 1994 se spisovatelkou Lenkou Procházkovou založil Spolek Šalamoun, který se angažuje v soudních případech, u nichž existuje podezření na chybné vyšetřování nebo soudní rozhodování (například v případu Petra Kramného, odsouzeného za vraždu své ženy a dcery). Třikrát byl nominován na funkci ombudsmana, několikrát také kandidoval ve volbách a ve své domovské městské části Praha 8 působil jako zastupitel. I po revoluci využil svůj za totality vyzkoušený nástroj politického aktivismu ‒ hladovku. Jeho krédem je angažovat se proti nespravedlnosti a bezpráví, ať už se režim, který je páchá, jmenuje jakkoli.