Pavel DUDR (1949)

„Přál jsem si komunisty aspoň trochu zostudit“

Pavel Dudr se narodil 2. prosince 1949 v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Matka byla zdravotní sestra, otec učil na průmyslovce. Kolem roku 1958 komunisté otce ze školy vyhodili kvůli tomu, že se hlásil ke katolické církvi a chodil do kostela. Pracoval pak v betonárně. Otcův nucený odchod ze školství a také uvěznění strýce Františka Havlíka, který byl v 50. letech odsouzen za protistátní činnost ke dvanácti rokům vězení, Pavla od dětství přirozeně vedly k nedůvěře k režimu.

„I když jsem ještě ničemu nerozuměl, kolikrát se mi stalo ve škole, že jsem se nevědomky zeptal na něco, co bylo tabu. A nedostával jsem nikdy odpovědi. A tak jsem se ani neptal tety z Olešné na Vysočině, kam jsme jezdili na prázdniny, proč není doma strýc. Sama mi jednou řekla, že neudělal nic špatného, ale že je zavřený, protože nechal jednoho člověka v nouzi přespat, dal mu najíst a umožnil mu, aby se oholil.“

Pavel se dostal na průmyslovku, a protože maturoval ještě před začátkem normalizace, kdy doznívalo dočasné politické uvolnění pražského jara 1968, přijali ho i se špatným kádrovým posudkem na Fakultu strojní Vysokého učení technického v Brně. Po škole nastoupil jako konstruktér ve zlínských Závodech přesného strojírenství. K rozšiřování samizdatu ho přivedl spolužák z průmyslovky Bohumil Obdržálek, který podepsal Chartu 77 a později se vystěhoval do Rakouska.

Materiály tiskl Pavel Dudr na primitivním cyklostylu. Většinou už dostával blány s předepsaným textem. Dělával i tři sta kopií. „Velkým problém bylo třeba shánění papíru. Bylo podezřelé kupovat větší množství v jednom obchodě. Takže se nakupovalo po troškách na různých místech. Vzít papír někde v kanceláři bylo riskantní, protože z toho mohlo být rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.“ O distribuci namnožených tiskovin se už staral někdo jiný. Dodržovaly se zásady konspirace. Pavel Dudr přímo spolupracoval s disidenty Stanislavem Devátým, Jaromírem Němcem nebo Augustinem Navrátilem. Jména některých dalších spolupracovníků neznal.

Byl opatrný, protože za výrobu samizdatu hrozilo několikaleté vězení. Výtisky moc nedával ani známým. „Nebyl jsem však tak důsledný třeba jako Standa Devátý, u kterého nikdy nic nenašli. Materiály tiskl doma v obýváku, a když skončil, všechno zanesl do sklepa svého kamaráda, se kterým byl domluvený. Doma měl pořád uklizeno a estébáci nic neobjevili, ani když u něj šmejdili v jeho nepřítomnosti,“ vypráví Pavel Dudr.

Do roku 1985 si myslel, že o něm Státní bezpečnost (StB) neví. „Bylo to zřejmě na památné pouti ve Velehradu v červenci 1985, kde si mě asi všimli v kruhu disidentů.“ Zátah na buňku výrobců a šiřitelů protistátních tiskovin ve Zlíně a okolí se uskutečnil v listopadu toho roku. Ve stejný den StB zatkla také Jaromíra Němce a Augustina Navrátila. Pavel Dudr byl ženatý a měl tři malé děti. „Bylo to večer, děti už spaly. Když jsem otevřel, jeden estébák hned strčil nohu mezi dveře a oznámil, že jdou dělat domovní prohlídku.“

Výhodou jednopatrového činžáku, ve kterém tenkrát s rodinou bydlel, bylo mimo jiné to, že tam byly velké sklepní prostory. Pavel Dudr měl tři sklepy a jeden z nich používal právě jako tajnou tiskárnu. „Do dětského pokoje estébáci naštěstí jen nahlédli. Obývák zběžně prohledali, ale pak řekli: ‚Teď půjdeme do sklepa.‘“ Nejprve je zavedl do místnosti, kde skladovali zavařeniny. Požádali ho, aby jim ukázal druhý sklep. Tam byla zase hlavně kola. Věděli i o třetím sklepě, kde našli vše potřebné k zahájení trestního stíhání. „Jak jsem později zjistil, chodili tam i v mé nepřítomnosti a přesně věděli, co kde mám.“

Než ho estébáci odvezli do vazební věznice v Brně, v nestřeženou chvíli předal manželce protokol o provedené domovní prohlídce. Když se o jeho zatčení dozvěděl Stanislav Devátý, jeho ženu spolu s bratrem navštívil a ta jim protokol předala. Zanedlouho ho už celý předčítali redaktoři zahraničního vysílání Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. „A to byla síla. To na ně platilo. Cítil jsem, že estébáci, vyšetřovatelé i bachaři mají před námi respekt. Spoluvězni se divili, že jsem si po obědě dovolil lehnout na pryčnu, a nic se mi nestalo. U výslechů na mě ani nesáhli. Tehdy jsem pochopil, že jsme měli velké štěstí, že se díky přátelům o našem zatčení vědělo. Jinak by s námi zacházeli mnohem hůř.“

Po necelém půlroce ve vazbě ho i Jaromíra Němce soud propustil. Prokuratura je obžalovala z pobuřování proti socialistickému zřízení a na přelíčení pak čekali na svobodě. V zaměstnání měl Pavel Dudr vedoucího, který s ním spíše sympatizoval. „Mohl jsem se normálně vrátit. Šéf říkal: ‚Ještě není odsouzený, tak co.‘ A kupodivu to prošlo.“ Jejich spis si začaly předávat soudy po celé Moravě. Mimo jiné se hádaly o to, jestli jde o pobuřování, nebo podvracení republiky. Trvalo to skoro čtyři roky. „Mašina se zasekla.“ V roce 1989, nedlouho před sametovou revolucí, nejvyšší soud rozhodl, že byl v neprospěch obžalovaných porušen zákon, a spokojil se s podmínkou.

„Konec komunistické éry byl ve vzduchu a soudci a prokurátoři si už asi nechtěli špinit ruce politickou kauzou sledovanou Západem,“ míní. I když se nedalo čekat, že Československo zůstane jedinou komunistickou zemí v bývalém sovětském bloku, pád totalitní moci ho stejně překvapil. „Režim mi připadal neprůstřelný, protože ovládal všechno. Rozložil se hlavně zevnitř. Bylo pro mě obrovským překvapením, že tu jejich ideologii nikdo nehájil. Pouze takoví fanatici jako Milouš Jakeš nebo Miroslav Štěpán.“