Josef Radim JANČÁŘ (1951)

Církevní samizdaty jsem v těžké chvíli ukryl do varhan

Josef Radim Jančář se narodil 22. května 1951 v Těšově u Uherského Brodu, kde také prožil celé dětství a část dospělosti. Přestože již v pohnutém maturitním ročníku zvažoval, že se stane katolickým duchovním, nastoupil nejprve na Vysoké učení technické v Brně, na Fakultu elektrotechniky. Po absolvování prvního ročníku se s konečnou platností rozhodl, že bude knězem. V roce 1970 začal studovat v litoměřickém semináři. Komunisté již od svého nástupu k moci považovali řeholníky za hrozbu, a proto v dubnu 1951 v rámci Akce K zlikvidovali kněžské a posléze v Akci Ř i ženské řeholní řády. Stát se později řeholníkem znamenalo vstoupit do ilegality a přijmout tajné svěcení. A Josef po něm toužil. Nejprve se chtěl stát jezuitou, ale žádného neznal. Nakonec se seznámil s karmelitánem Metodějem Františkem Minarčíkem, který jej duchovně formoval a později i tajně vysvětil. 

Po skončení druhého ročníku semináře v Litoměřicích měli jít všichni studující bohoslovci na vojnu. Josef jakousi zázračnou souhrou okolností dostal povolávací rozkaz do Týniště nad Orlicí, odkud to bylo jen několik málo kilometrů do působiště pátera Minarčíka: „To zkrátka asi pán Bůh zařídil. O vycházkách jsem chodil za ním a mohl jsem pokračovat v řeholní formaci. Takže komunisté tím, že nás donutili jít na vojnu, nakonec udělali dobro pro církev.“ Josef po celou dobu vojny otce Minarčíka pravidelně navštěvoval, ale jeho nadřízení důstojníci na to nikdy nepřišli. Zato jim vadilo, že v uniformě chodí na bohoslužby a dělá tak armádě ostudu: „Říkal jsem jim: ‚Já nemám problém. Tak mně dovolte chodit v civilu, a já tam budu chodit v civilu. Vy mně nemůžete zakazovat chodit do kostela. To je moje občanské právo a já jako voják neztrácím občanská práva.‘“ Po dvou letech se Josef v roce 1974 vrátil zpět do semináře.

Po vzniku Charty 77 chtěl Josef její prohlášení kritizující státní moc za nedodržování lidských práv v Československu podpořit. Spolu s dalšími bohoslovci ji na pokoji rozmnožovali. Ve skříni měli ukryto deset magnetofonů, které nepřetržitě běžely a kopírovaly Prohlášení Charty 77 na hudební nosiče tehdejší doby – pásky. Téhož roku měl být Josef vysvěcen na kněze. Týden předtím však přijela Státní bezpečnost a začala s výslechy: „Z každého pokoje, bylo zajímavé, si vybrali jednoho, který byl, bych řekl, takový psychicky nejlabilnější. A ty lidi vyslýchali celý den.“ Mezi těmi, kdo měli 25. června 1977 přijmout kněžské svěcení, byli dva tajní řeholníci. Karmelitán Josef Jančář a salesián Emil Matušů. Oba dostali zákaz svěcení. Nejspíš kvůli tomu, že Státní bezpečnost (StB) se při výsleších bohoslovců dozvěděla, že právě oni dva jsou ilegálními řeholníky a zároveň šiřiteli Charty 77. Povolení k jejich vysvěcení však nakonec přišlo a s ním i doporučení, aby pokračovali ve studiu teologie: „To jsme tedy svorně odmítli, protože v té době dělat doktorát z teologie znamenalo podpis spolupráce se Státní bezpečností.“

Josef po kněžském svěcení nastoupil jako druhý kaplan do farnosti sv. Mořice v Olomouci, do města, kde již několik let působila skupina vydávající samizdatovou literaturu, a to především náboženského zaměření. Podařilo se jim vydat okolo pětapadesáti titulů ve větším nákladu a zároveň i mnoho dalších tiskovin. Josef se do rozjetého soukolí ochotně zapojil. V útrobách svého kaplanského bytu hromadil zásoby papírů pro tisk a zároveň i vytištěné samizdaty určené k distribuci. Ilegální skupina však byla v září 1979 odhalena a StB během jediného dne zatkla a vzala do vazby několik jejích členů, mezi nimiž byl například páter František Lízna. „Pak bylo vyšetřování, což jsme prožívali takové období velmi obtížné, protože nikdy jsme nevěděli, ve kterou chvíli pro nás přijdou. A právě třeba s mojí fotografií chodili po olomouckých papírnictvích a ptali se, jestli jsem tam nekupoval papír. No, nekupoval. Oni ho kupovali jiní a u mě se to shromažďovalo,“ vzpomíná Josef Jančář, kterému se zatčení vyhnulo. Lidé z jeho okolí však museli chodit k výslechům. Když zatkli Josefova přítele, pátera Antonína Krupku, bylo zřejmé, že se smyčka utahuje: „Co jsem doma měl samizdaty a všechny ty knihy, které člověk mít nesměl, tak jsem je honem připravil a pak jsem je celou noc nosil do kostela svatého Mořice, kde mi pan varhaník Antonín Schindler poradil, že bych je mohl dát dozadu do varhan. Ne do toho stroje, ale úplně tam, kde je to zázemí varhan, kde jsem se musel plazit po břichu. Tam jsem to teda odnesl a tam to přetrvalo až do revoluce.“ 

Za Josefovým přeložením z Olomouce do Hranic na Moravě stála událost z půlnoční mše svaté o Vánocích 1979, kdy dal po kázání přečíst přímluvy ministrujícímu Janu Kouřilovi, který to pochopil jako výzvu a začal se z vlastní iniciativy přimlouvat za uvězněné duchovní. Církevního tajemníka to natolik rozčílilo, že Josefovi nejprve hrozil odebráním státního souhlasu. Když ale narazil na jeho zcela klidný postoj, nechal ho pouze přeložit. 

Během Josefova působení ve farnosti v Hranicích jej StB zaevidovala do svých spisů pod krycím jménem HRAD a začala jej více sledovat a šikanovat. Josef pracoval s dětmi a mládeží i mimo kostel, což bylo v té době klasifikováno jako trestný čin. Zároveň se i nadále podílel na aktivitách v podzemní církvi. Několik kolegů z řad kléru na něj donášelo. Jednoho dne za ním na faru přijel krajský církevní tajemník Kratochvíl a generální vikář doktor Jaroslav Kůřil: „V podstatě jsem absolvoval velmi těžký osmihodinový výslech. Krajský tajemník na mě útočil ze všech stran. Tvrdil, co všechno o mně vědí, ale nevěděli nic. Vyhrožoval mi, že mě můžou odstranit. Že mě můžou znemožnit. Že na mě můžou udělat nějakou sexuální aféru a že z toho se nevylížu. To mi otevřeně řekli. Že můžu přijít o souhlas.“

Nakonec Josefovi naložili tolik práce, až se málem zhroutil. Dohlížel na opravy kostelů a dostal přiděleno řadu vesnic, kde musel sloužit mše svaté. Do toho vyučoval náboženství. Často jej také volali k dalším výslechům na StB, kde se jej snažili zlomit ke spolupráci. Marně. Jeho spis s příznačným názvem HRAD uzavřela StB v roce 1985.

Josef Radim Jančář se po revoluci stal soudcem olomouckého církevního soudu a v roce 1997 odešel do Říma studovat církevní právo. Zde byl dvakrát po sobě zvolen do funkce generálního prokurátora – zástupce karmelitánů ve Vatikánu. Roku 2014 se vrátil do vlasti, kde ještě v roce 2022 působil jako soudce církevního soudu a zároveň jako duchovní u olomouckých karmelitánů.