Petr MILLER (1941)

Na roli dělníků během sametové revoluce se dnes zapomíná

Za pouhých šest dnů od 17. listopadu 1989, kdy komunističtí policajti zmasakrovali pokojný studentský průvod na Národní třídě, se situace v Praze změnila natolik, že soudruzi nenašli podporu ani u těch, o něž se do té doby opírali. Režim ztratil perspektivu i pro dělníky. Osobou, která dala spontánnímu protestu směr a záhy se stala jednou z tváří sametové revoluce, byl tehdy osmačtyřicetiletý, sportovně vyhlížející předák z kovárny jménem Petr Miller. 

Na svět přišel 27. července 1941 v Praze do rodiny dobře situovaného architekta. Mohlo by se zdát, že měl snadné dětství, ale kvůli sérii rodinných tragédií tomu tak nebylo. Svou matku nikdy nepoznal, zemřela v roce 1942. Zaneprázdněný otec pak malého synka svěřil do péče zdravotní sestry Jiřiny Kubešové. Aby ji během protektorátu uchránil před nuceným nasazením na práci do Německa, oženil se s ní a po nějaké době se jim narodil syn. V roce 1948 se však otec nešťastnou náhodou otrávil plynem a zemřel. Petr tak záhy přišel i o druhého rodiče a musel se vyrovnat i s poznáním, že osoba, která ho vychovávala, není jeho pravou matkou. Jiřina Kubešová se po čase znovu vdala. Petr si s otčímem nerozuměl, připadal si nechtěný. Škole se moc nevěnoval a jeho vášní se stal lední hokej. Po základní škole se stal kovářským učněm, odstěhoval se na internát a s původní rodinou téměř ztratil kontakt. 

Petr Miller se brzy osamostatnil a už během učení začal pracovat v holešovickém pivovaru. Chtěl lépe placenou práci, v rámci tehdejšího náborového systému však připadaly v úvahu jen hutě a doly. Nastoupil tedy do dolu Nosek v Tuchlovicích na Kladensku a upsal se tam ke tříletému závazku. Dlouho tam však nevydržel. Tři měsíce po jeho nástupu 23. září 1960 důl postihlo nejhorší neštěstí v dějinách kladenského revíru. Při požáru se kouřem otrávily desítky havířů, dvacet z nich zahynulo. Horníci si ten den stěžovali, že se jim špatně dýchá, předáci ale situaci podcenili, hlavní byl výkon. Uprostřed směny začali někteří ztrácet vědomí, a než se devatenáctiletý Petr Miller dostal k ochranným prostředkům, omdlel taky. Život mu možná zachránilo to, že spadl hlavou ke kaluži a u vody byly koncentrace oxidu uhelnatého nižší. Probral se až v nemocnici. „Začal jsem sprostě nadávat. Lidi, co stáli kolem postele, mě povzbuzovali, ať nadávám ještě víc, protože tím křikem se mi v plicích vyměnil vzduch,“ vzpomíná Petr Miller.

Ze zdravotních důvodů už v dolech dále nepracoval, musel se rozloučit i se slibně rozjetou hokejovou dráhou. Po vojně se oženil a nastoupil jako kovář do tažírny ve vysočanském průmyslovém kolosu známém pod zkratkou ČKD. V továrně si vydělával slušné peníze, rád cestoval, ale cítil, že si potřebuje doplnit vzdělání. Když s vyznamenáním odmaturoval na večerní škole pro pracující, psal se rok 1968 a celou zemi tehdy ovládla naděje z deklarovaných změn. Petr se přihlásil k dálkovému studiu zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Do toho však přišla srpnová okupace. Petr se stal jednou z tváří nenásilného odporu dělníků z ČKD.

„Potom nastala doba účtování a zjistilo se, že všichni, kdo vystupovali proti invazi, byli pomýlení,“ konstatuje ironicky. V odborové organizaci na něj tlačili, aby svá prohlášení ze srpna 1968 veřejně odvolal v závodním rozhlase. Petr Miller to odmítl, a brzy to pocítil. Na VŠE dostal na vybranou: buď ho vyhodí, nebo odejde sám. Když se o rok později pokusil znovu přihlásit ke studiu, tentokrát na práva, nedostal doporučení závodní organizace KSČ. „Soudruhu, my jsme se usnesli, že nemůžeš studovat za dělnické peníze, protože jsi nepřítel lidu,“ dozvěděl se v době nastupující normalizace.

Na dalších dvacet let tak Petr Miller na veřejné dění zanevřel, věnoval se práci a koníčkům. Zpráva o potlačení demonstrace 17. listopadu prý mezi dělníky v ČKD zpočátku vzbudila očekávaný ohlas, a sice ve smyslu, že „studenti dělali bordel, tak dostali na zadek“. Teprve následná vyjádření komunistických politiků v médiích a probleskující zprávy o tom, jak brutálně policisté s mladými lidmi zacházeli, způsobily, že i v ČKD se začalo protestovat. Petr Miller, který v té době pracoval v kovárně jako předák, svolal kolegy a zrodil se plán zorganizovat průvod do centra města, kde se od počátku týdne demonstrovalo na Václavském náměstí. Ve středu 22. listopadu se vydal do koordinačního centra čerstvě zrozeného Občanského fóra v Galerii U Řečických. „Nikdo z nás neznal žádného disidenta. Nevěděli jsme, kde hledat Václava Havla, ani jak vlastně vypadá.“ Měl štěstí, že tam potkal Pavla Pecháčka, z Mnichova dorazivšího exilového novináře a Millerova kamaráda z mládí. Zástupce dělníků pozvali na následující ráno na koordinační poradu. 

Tam poprvé mluvil s Václavem Havlem. Sdělil, že odpoledne dorazí na Václavské náměstí tisíce lidí z ČKD, ale Havel mu nechtěl věřit: „Co to povídáš za nesmysly? My posíláme do ČKD delegace studentů a vy je vyhazujete z fabriky…“ Na to mu tehdy Petr Miller řekl: „Pane Havel, už jste někdy viděl, aby děti říkaly svým tátům, co mají dělat? Já tedy ne.“ První průvod dělníků z ČKD do centra Prahy ve čtvrtek 23. listopadu skončil rozpaky. Podle vyprávění Petra Millera Občanské fórum (OF) nedodrželo svou část úmluvy. Čelu průvodu nezajistilo volných průchod a účastníci se tak rozplynuli v mnohem početnějším davu. „Pane Havle, takhle jsme se nedomluvili,“ zlobil se tehdy Petr Miller. Na to mu dramatik opáčil: „Tak to zítra uděláte znova.“ Panovala obava, že už dělníky nepřesvědčí a oni v pátek radši vyrazí na své chaty a chalupy, ale dopadlo to přesně opačně ‒ druhý průvod 24. listopadu byl ještě početnější, připojili se k němu i zaměstnanci dalších fabrik. 

Skupina neformálních lídrů sametové revoluce, kde zpočátku vystupovali různí představitelé disentu, přijala do svých řad autentického dělnického předáka a lidé začali mluvit o „českém Lechu Wałęsovi“. Petr Miller se pak za OF účastnil důležitých jednání s komunistickým premiérem Adamcem i dalšími představiteli odcházející komunistické moci. 

Jednoho prosincového večera, který tehdy výjimečně trávil doma, zazvonil u Millerů telefon a ze sluchátka se ozval hlas Zdeňka Jičínského: „Sestavujeme vládu, navrhli jsme tě na ministra. Do dvou hodin se rozhodni, jestli to bereš.“ Petr si prý tehdy myslel, že si z něj někdo dělá legraci. O deset minut později ale telefon zvonil znovu: „Zapomněl jsem ti říct, že jde o ministerstvo práce a sociálních věcí.“ Petr Miller se snažil narychlo zjistit, čím se takové ministerstvo vlastně zabývá. „Říkal jsem si, mzdu vypočítat umím, jako parťák jsem počítal mzdy pro kolegy v kovárně.“ Ale také si musel najít v telefonním seznamu, kde se právě tohle ministerstvo v Praze nachází. Když následně přišel do štábu OF, uviděl velkou plachtu se jmény navržených ministrů. Mezi nimi bylo i to jeho. „Bylo potřeba postavit se k tomu čelem, nebo utéct. A já nejsem člověk, který by utíkal.“ 

Dne 10. prosince roku 1989 byl Petr Miller jmenován ministrem práce a sociálních věcí ve federální vládě premiéra Mariána Čalfy. Na této pozici vydržel i po prvních svobodných volbách v červnu roku 1990, kdy dovedl kandidátku OF k vítězství v parlamentních volbách v „problematickém“ severočeském kraji. Když se krátce poté OF rozštěpilo, přidal se Petr Miller k Občanskému hnutí, které sdružovalo většinu zakladatelské garnitury OF. V následujících volbách však hnutí propadlo a Petr Miller se z politiky stáhl. „Ráno se probudíte a nemusíte nikam vstávat, nečeká na vás žádné auto se šoférem, žádná sekretářka vám nejde nabídnout kafe. Zpočátku pocítíte obrovskou úlevu: konečně se můžete věnovat svým věcem. Ale pokud se člověk jednou dostal na takovou pozici, ať mi neříká, že mu to nechybí. Je to obrovská droga.“ 

V roce 2021 oslavil Petr Miller v dobré kondici osmdesáté narozeniny. Svůj volný čas nejraději tráví na svém hausbótu. Když se ohlíží za hektickými dny na sklonku roku 1989, je dodnes přesvědčen o klíčové roli dělníků v úspěchu sametové revoluce: „Nebyli to studenti, nebyl to Prognostický ústav, nebyli to umělci. Ano, ti všichni se na tom podíleli. Ale tím, kdo to rozhodl, byli dělníci. Myslím, že se na to dnes zapomíná.“