Stanislav PITAŠ (1957)
Co z toho Havla máš, říkal mi otec
V té době mu bylo něco přes dvacet let a s normalizačním režimem se už několikrát střetl. Stanislav Pitaš se narodil 12. prosince 1957 a pochází z východočeské vesnice Kocbeře. Jeho první průšvihy neměly s politikou nic společného: „Šlo o rebelství, o muziku. Člověk neměl žaludek na Plavce, Greenhorns nebo Olympic, zajímala mě alternativní scéna.“ K tomu patřily samozřejmě i dlouhé vlasy, kvůli nimž se často dostával do sporů s otcem. Ten se ho jednou, když sám přišel domů opilý, pokusil dokonce ve spánku ostříhat.
První setkání s Václavem a Olgou Havlovými na Hrádečku proběhlo překvapivě hladce. „Václav Havel zpočátku vypadal polekaný, nedůvěřivý. Možná si myslel, že jsem někým nastrčený. Bylo mu divné, že jsem tak lehce projel až k nim.“ Ale dlouhovlasý mladík si brzy získal důvěru obou manželů svou autentickou zvědavostí. A oni na něj naopak udělali dobrý dojem přátelským chováním beze stop nadřazenosti. „Začal jsem k nim jezdit pravidelně, dělal jsem na Hrádečku něco jako údržbáře, sekal jsem dřevo, sbíral jsem s Olgou rybíz nebo jsem sekal trávu.“
Přátelství s Havlovými prohloubilo jeho konflikt s otcem: „Říkal mi: ,Co z toho Havla máš, stejně se na tebe vys…e. Až tě zavřou, nikdo ti nepomůže.‘“ On sám ale vztah k Václavovi a Olze Havlovým vnímal jako motivaci k osobnostnímu růstu: „Po nějaké době jsem si uvědomil, že už nehraju jenom sám za sebe, že jsem ve společenství lidí, kterých si nesmírně vážím, a nechci jim dělat ostudu. Dlouhé vlasy jsem si nechal, těch bych se nevzdal. Ale už jsem se neválel ožralej někde v příkopě. Přestal jsem kouřit trávu. Nechtěl jsem nikomu dát záminku, aby mě sebrali za takovou směšnou věc. To jsem si už nemohl dovolit.“ Zároveň se sbližoval také s lidmi z undergroundu. Začal jezdit do komunity v Nové Vísce u Chomutova, účastnil se koncertů Plastic People of the Universe a spřátelil se s Mikolášem Chadimou.
Jeho aktivity ovšem neunikly pozornosti Státní bezpečnosti (StB). V ordinaci psychiatra, ke kterému ambulantně docházel, ho jednoho dne čekalo překvapení: násilím ho naložili do sanitky, za přítomnosti příslušníků StB ho převezli na psychiatrické oddělení v Hradci Králové a odtud potom do léčebny v Kosmonosech. „Tam to bylo opravdu jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem: zamřížovaná televize, pacienti vyhnaní z pokojů a povalující se zfetovaní po chodbách. Cpou do vás prášky, které musíte přímo před ošetřovatelem spolknout a zapít. Nevěděl jsem, proč tam jsem, a měl jsem hrozný strach, že mi budou dávat inzulinové šoky nebo elektrošoky,“ popisuje.
V Trutnově, kde Stanislav Pitaš tehdy žil, sílil policejní nátlak. Často byl předvoláván k výslechu a obával se domovní prohlídky, při níž by přišel o samizdatové tiskoviny, které pomáhal rozmnožovat. Během jednoho výslechu začátkem roku 1982 mu StB nabídla vystěhování z republiky. „Říkal jsem si, proč bych měl odcházet? Mám tady rodiče, přátele, milenky…“ vysvětluje. Pochopil ale, že v Trutnově opravdu začíná být nežádoucí osobou, a rozhodl se přesunout někam, kde na něj nebude upřena taková pozornost.
Odstěhoval se do vesnice Šonov na odlehlém Broumovsku, v těsném sousedství polských hranic. Tady koupil zchátralý dům, který potom řadu let vlastníma rukama opravoval. Na velmi skromné živobytí si vydělával v nedalekém kamenolomu. Místní lidé ho sice kvůli dlouhým vlasům a vousům oslovovali „Sandokane“, ale vycházel s nimi dobře. Představa, že v opuštěné vísce unikne z hledáčku StB, se však ukázala jako naivní. „Do deseti dnů se mi přišli představit noví estébáci,“ konstatuje.
Stanislav Pitaš byl poprvé uvězněn roku 1985. Záminkou se stala žertovná koláž vytvořená během silvestrovského večírku: obrázek pečené husy s kamarády dotvořili fotografií Gustáva Husáka a Leonida Brežněva, dřevěného penisu, starými medailemi a citáty z Rudého práva. Koláž byla nalezena doma u jednoho z nich při domovní prohlídce. Stanislav byl odsouzen na osm měsíců, které si měl odpykat v Plzni na Borech, ve věznici určené pro těžší zločince. Zažil tady nechvalně proslulé broušení „šatonů“, tedy skleněných kamínků do lustrů a bižuterie, jednu z nejtěžších a zdravotně nejriskantnějších prací, které byli vězni za normalizace v Československu vystaveni. Za neplnění normy celou vězeňskou skupinu trestali nižšími příděly jídla, zákazem balíčků či dalšími sankcemi, a tak vedle šikany ze strany dozorců bujela také šikana mezi vězni navzájem. „Chápu lidi, kteří to psychicky nezvládli,“ říká Stanislav Pitaš.
Ve vězení skončil od té doby ještě dvakrát, naposledy na jaře roku 1989, kdy byl obviněn z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Podle obžaloby ukradl v podniku, kde pracoval, sto kusů betonových dlaždic. Přestože mu nadřízený z práce potvrdil, že se žádné dlaždice neztratily, byl okamžitě uvržen do vazby. „V té době mi umírala matka. Bylo jasné, že jí zbývá už jen pár týdnů života,“ říká Stanislav Pitaš. Připojil se k řetězové hladovce na podporu politických vězňů. „Vypadá to tak, že jsi na cele sám, abys nemohl ujídat jídlo svým spoluvězňům. Na celu vždy dostaneš jídlo, ale nesmíš se ho dotknout. Denně mě vodili na kontrolu k lékaři. Bylo to už po smrti Pavla Wonky, měli strach, aby jim nezemřel další politický vězeň,“ vysvětluje.
Po několika dnech mu slíbili, že když hladovku ukončí, dovolí mu na jeden den přerušit vazbu, aby se mohl rozloučit s matkou. Stanislav Pitaš na to přistoupil a byl z vazby propuštěn. „Ale venku stála bezpečnost s klepetama a zavřeli mě znovu.“ Svou matku už naživu nezastihl, nepustili ho ani na její pohřeb. „Byl to jeden z nejhorších momentů v mém životě. Vždyť máma za mnou do těch kriminálů jezdila. I do toho posledního vězení za mnou přijela, už těžce nemocná. A ty svině se ještě takhle pomstily,“ říká Stanislav Pitaš.
Jeho matka zemřela na podzim 1989, jen pár dní předtím, než došlo k pádu komunistického režimu. Stanislava z kriminálu pustili 1. prosince, několik dnů po generální stávce, která pád komunistického režimu stvrdila. V nadcházejících měsících se stal předsedou prověrkové komise v městečku Žacléř na Trutnovsku. I v tomto období zažil řadu dramatických okamžiků, když se dozvídal, kteří z jeho přátel spolupracovali s StB.
„Vždycky mi šlo o to, žít si tak, jak je dnes normální: žít svobodně, chovat se přirozeně, nepokrytecky. Měl jsem problémy, protože jsem nahlas říkal to, co si devadesát procent národa myslelo jen v duchu,“ konstatuje Stanislav Pitaš. A dodnes s láskou a úctou vzpomíná na své přátele z disentu: „Dostal jsem se do okruhu lidí, kterých jsem si vážil. Ať to byli lidi z undergroundu nebo intelektuálové z Hrádečku, vždy jsem se o ně mohl opřít.“