Jaroslav SPURNÝ (1955)

Nejhorší lidskou vlastností je strach

Jaroslav Spurný se narodil 14. července 1955 v Kyjově. Jeho otec Jaroslav pracoval jako mistr v místní šroubárně a byl to přesvědčený komunista, který vstoupil do strany na počátku 50. let. Protože se během obrodného procesu pražského jara nikterak neangažoval, viděla v něm strana po invazi vojsk Varšavské smlouvy nadějného kádra. Umožnili mu vystudovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu neboli VUML a dali mu funkci náměstka ředitele okresního masokombinátu. Jeho syna Jaroslava však více nežli otcův příklad formovala literatura. Již na základní škole četl Camuse, Becketta a Sartra, kteří se tak stali inspirací pro jeho budoucí odpor k normalizačním procesům.

Jaroslav Spurný nastoupil na střední školu vybaven idejí sartrovské existenciální svobody a také dlouhými vlasy, jež měly brzy znamenat první střet s konformní komunistickou morálkou – zprvu se bitvy o vlastní nezávislost odehrávaly na domácím poli. Dlouhé vlasy byly trnem v oku jeho otci a později i řediteli střední školy Miloni Chudáčkovi, bigotnímu komunistovi a bývalému vysokému funkcionáři Vojenské akademie. Po několika výrazných konfliktech s ředitelem a jeho kampaní proti dlouhým vlasům dospěl Jaroslav v roce 1974 k rozhodnutí, že školu těsně před maturitou opustí. Odstěhoval se do Brna a celé léto žil podle vzoru amerických tuláků. Projel stopem Československo, vozil se načerno vlakem a spal, kde se dalo – v parcích či na nádraží. Každým dnem mohl být dle tehdejších zákonů obviněn z příživnictví, ale jeho touha po svobodě měla navrch. V Brně se potkal s podobně smýšlejícími lidmi. Navštěvoval koncerty a na falešnou průkazku studenta konzervatoře chodil zdarma na představení Divadla Husa na provázku. Poprvé se dostal do drobných konfliktů se Státní bezpečností (StB). Když jej na brněnském nádraží zadrželi policisté, měl v batohu knihy. Přivolaní estébáci mu za to hrozili zatčením a vazbou. „Zachránilo mě, že jsem je měl půjčené z knihovny, kde zůstaly nezničené a zapomenuté v regálu. Šlo myslím o Sartra, další autory už si nepamatuji.“

O rok později se Jaroslav vrátil zpět do školy. A brzy se znovu rozhodl k dalšímu ráznému gestu. Řediteli Chudáčkovi předal krátký dopis, v němž stálo, že své studium definitivně ukončuje kvůli tomu, že na škole a potažmo v celé zemi dochází k porušování lidských práv. Několik dní nato obdržel povolávací rozkaz na vojnu, které se obratem vyhnul demonstrativním pokusem o sebevraždu. Na dva měsíce se tak ocitl v psychiatrické léčebně v Kroměříži, která se mu během následujících dvou let stala přístavem dokonalého hájení – po zadržení Veřejnou bezpečností (VB) ji vždy používal jako azyl: „Když mě zatkli policajti, sehrál jsem, že mám třeba deprese, a oni mě odvezli do léčebny, namísto abych nafasoval nějaký paragraf.“ Zatčení a uvěznění kvůli paragrafu 203 (příživnictví) se však Jaroslav později nevyhnul.

Po prvním propuštění z kroměřížské léčebny si Jaroslav s dalšími dvěma přáteli pronajal byt v Břeclavi. Kvůli jeho postojům a minulosti, o nichž již Stb věděla, měl problém sehnat práci. Navíc se v lednu 1976 dostal do prvního vážného konfliktu se státní mocí. V bytě, kde žil, stálo na zdi velkým písmem: „Přežili jsme Hitlera, přežijeme i Brežněva.“ StB sem brzy vtrhla na domovní prohlídku: „Nevím ani, co je k nám přivedlo. Tak se to sešlo. Samozřejmě si hned všimli nápisu, zatkli nás a odvezli na stanici. Dovolil jsem si pronést na jejich služebně něco o lidských právech, načež jsem dostal dvě velmi ponižující facky. Po té události se k mému existenciálnímu pojetí svobody přidalo i to institucionální.“

Po tomto zatčení byl Jaroslav obviněn z příživnictví a v únoru 1976 také odsouzen k půl roku vězení, s podmínečným odkladem na dva roky. U soudu se hájil sám, ale celé jeho počínání bylo marné. Později zjistil, že rozsudek byl napsaný předem. Snažil se ztratit na Slovensku, kde asi měsíc pracoval jako pomocný dělník, ale i tady jej dvakrát zadržela VB. Uchýlil se zpět do rodného Kyjova a těsně před skončením zkušební lhůty podal výpověď z místních skláren. V červenci téhož roku jej znovu zatkli a obvinili z držení a šíření omamných látek – policie u něj našla jinak legální Triphenidyl, lék s psychotropními účinky. Místo, aby jej z vazby propustili, přepsali obvinění znovu na příživu, protože nebyl týden v práci. Ve vazbě pak Jaroslav strávil dalších pět a půl měsíce.

Během září 1977 se Jaroslav sblížil se dvěma klíčovými lidmi: budoucím novinářem Ivanem Lamperem, se kterým později založil Nezávislé tiskové středisko a týdeník Respekt, a také se svou budoucí ženou Kateřinou. Novomanželé se v roce 1978 přestěhovali do Gottwaldova (dnešního Zlína), kde se Jaroslav okamžitě připojil ke skupině disidentů kolem Stanislava Devátého a Bedřicha Koutného. Společně s nimi šířil samizdatová vydání Infochu a zpráv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). S Kateřinou pak doma přepisovali, kompletovali a rozšiřovali zakázané knihy, například ikonické Orwellovy romány 1984 a Farmu zvířat. V prostředí zlínského disentu konvertoval Jaroslav ke katolické víře. Začal distribuovat ekumenické výtisky Bible a pořádal duchovní semináře, jichž se jako přednášející účastnil římskokatolický kněz, teolog a filozof Josef Zvěřina. 

Rodina Spurných se v roce 1984 přestěhovala do Prahy. Jaroslav se tu živil mytím oken a broušením parket. Jeho hlavní činností a objektem zájmu však zůstal disent. Jaroslav podepsal Chartu 77 a v bytě na pražském Střížkově tiskl na cyklostylu Revolver Revue, kterou vedle Jáchyma Topola a Viktora Karlíka spoluzakládal i jeho přítel Ivan Lamper. Kateřina dál na stroji přepisovala výtisky Infochu a režimem zakázanou literaturu. Když se podařilo získat ze zahraničí ilegální, avšak výkonnou kopírku, tiskla se u Spurných doma i podstatná část vydání samizdatových Lidových novin.

„V listopadu 1989 jsme byli na demonstraci s celou rodinou. Šli jsme tím průvodem z Vyšehradu a já sledoval, jak přibývají další a další lidé. Byla tam zvláštní atmosféra, jiná než jindy. Tušil jsem, že se něco stane, a tak jsem ženu s dcerami poslal těsně před Národní třídou domů. Byl jsem pak jeden z posledních, komu se podařilo uniknout těsně před brutálním policejním zásahem,“ říká Jaroslav Spurný, pro něhož pak byla nejsilnějším zážitkem až demonstrace 19. listopadu 1989, kde ve výmluvném tichu probíhala tryzna za údajnou oběť z demonstrace předchozí: „Průvod kroužil stále dokola Václavským náměstím a nad ním panovalo hluboké ticho. Byla to síla a bylo naprosto jasné, že komunismus končí, ještě teď mám z toho poznání slzy v očích.“

Během událostí sametové revoluce se Jaroslav Spurný podílel na ustanovení Nezávislého tiskové střediska a již 20. listopadu 1989 nastoupil jako člen redakce Informačního servisu (pozdějšího týdeníku Respekt). Ve své novinářské práci se věnoval především vzniku nových tajných služeb, speciálních protikorupčních jednotek a odhalování zpronevěr ve veřejném sektoru a záhy se stal předním investigativním novinářem. Za svoji práci obdržel ceny Karla Havlíčka Borovského a Ferdinanda Peroutky.