Pavel Alexander TAŤOUN (1954)

S režimem jsme hráli ruskou ruletu

Výtvarník Pavel Alexander Taťoun se narodil 6. září 1954 v Lomnici u Rýmařova. Rodina se však brzy stěhovala do Prahy kvůli otcově práci: „Můj táta Ivan patřil po válce k sociálním demokratům, vyšvihl se a stal se politickým zaměstnancem. Když je po únoru 1948 začali komunisté požírat, nechal se přemluvit k práci v odborech. Byl to poctivý věřící komunista, který vystřízlivěl až po sovětské invazi o dvacet let později.“ Konec 60. let byl pro Taťounovy zlomový. Pavlův otec po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 přestal na několik dní mluvit a dobrovolně se vzdal lukrativního místa náměstka tajemníka na Ústřední radě odborů – odevzdal stranickou knížku a nastoupil jako dělník do tiskárny na Smíchově. Jeho třináctiletý syn Pavel vzal během pohnutých srpnových dnů do vlastních rukou spravedlnost, vápno a štětky. S partou kamarádů se vypravili do ulic, kde ve snaze okupanty co nejvíce zmást přetírali cedule ukazující směr a na chodníky a silnice psali jasné vzkazy: „Ivane, go home!“

Pavel Taťoun od svých dvou let maloval, kreslil, a byl v tom víc než dobrý. Přes nesporný talent jej kvůli otcově demonstrativnímu rozchodu s Komunistickou stranou nepřijali na vyhlášenou „Hollarku“, Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze. Pavel proto nastoupil do učení: „Musel jsem se vyučit v oboru, který mne vůbec nebavil a nezajímal – jako slaboproudař v telekomunikacích.“ Zároveň si v první polovině 70. let, inspirován postavami amerických beatniků a francouzských prokletých básníků, pronajal vlastní ateliér. Dny trávil prací, malování a setkáváním s lidmi z formujícího se pražského undergroundu. Pavel objevil magii hudby The Plastic People of the Universe a Dg 307. V legendární hospodě U Malvaze se vždy v pátek vášnivě debatovalo nad uměním, životem a zvráceností režimu, který v nastalé normalizaci pomalu, ale jistě utahoval šrouby. Předmětem cenzury a zákazů bylo vše, co jen trochu vonělo po svobodě projevu a volnosti tvorby. „Podzemní“ lidé na situaci reagovali po svém a výtvarné či hudební akce se organizovaly tajnou šeptandou. Pavel Taťoun se takto 30. března 1974 vypravil do obce Rudolfov u Českých Budějovic, kde se měl uskutečnit koncert pražských kapel Adept, Dg 307 a Plastic People of the Universe, kteří již v tu dobu patřili na index závadových umělců. V Rudolfově si zahráli pouze Adepti, a to první tři písně. Akce si kvůli nucenému ukončení a následnému brutálnímu zásahu ozbrojených státních složek vysloužila název „Budějovický masakr“. Máničky, jež se koncertu zúčastnily, byly z Budějovic hromadně odvezeny vlakem do Prahy a předtím musely projít uličkou nádražního podchodu, kde na ně čekali příslušníci Veřejné bezpečnosti a za štěkotu policejních psů je bili pendreky. Krátce na to prošel Pavel prvními výslechy na Státní bezpečnosti (StB): „Chtěli jména, a ta jsem jim neřekl. Dokola jsem tvrdil, že o akci jsem se dozvěděl z doslechu. Nakonec mě pustili, určitě tomu napomohlo i to, že jsem byl v tu dobu řádně zaměstnaný a nic na mě tím pádem neměli. Ale od té chvíle už o mně věděli, už jsem byl jejich nepřítel.“

Ve druhé polovině 70. let se situace ještě vyostřila. Část undergroundu seděla za mřížemi. StB pořádala hon na Chartisty, mezi něž patřil i Pavlův starší bratr Petr. Rodina se nevyhnula domovním prohlídkám a nepřetržité šikaně. Pavel Taťoun se na radu přátel z řad disentu rozhodl Prahu opustit a odstěhovat se na Moravu, do vesničky Vlčice nedaleko Loštic. Nastoupil jako dělník do místního Jednotného zemědělského družstva. Přitom stále maloval a zároveň zůstával v disentu – jako spojka mezi Moravou a hlavním městem. Do Prahy jezdil pravidelně za rodinou a tyto cesty využil k pašování samizdatové literatury, kterou pak doma, v narůstajícím okruhu přátel, rozšiřoval. K přepisování režimem zakázaných textů a knih bylo potřeba hodně papíru a sehnat jej znamenalo velké úsilí a konspiraci. Jít koupit větší množství papíru jen tak do obchodu mohlo přinést udání a další zájem StB. Pavel to vyřešil po svém. K zadnímu vchodu šumperských papíren, kde pracoval jeho kamarád Milan Hlaváček, vždy v noci přistavil auto a společně naložili celý kufr zbytkového papíru, který fabrika nezpracovala. Na cestu do Prahy vyrážel ještě v noci nebo časně za rozbřesku, aby se vyhnul případnému odhalení. Zároveň se znovu dostal do hledáčku StB, když v roce 1984 uskutečnil velkou výstavu svých obrazů v kulturním domě v Lošticích. Vedle obrazu Pád velkého Babylona, na němž jsou vyobrazeny světové velmoci od dob starověku, včetně hákového kříže a profilu Adolfa Hitlera a také rudé pěticípé hvězdy, jež všechny na znamení pomíjivosti zachvacují Boží plameny, tu visely i jeho obrazy s biblickými výjevy. „Zrovna jsem se vracel z Prahy se samizdaty a chci se podívat na výstavu, ale kulturák byl zavřený, zapečetěný policejní páskou. Pád velkého Babylona estébáci zabavili. Vrátil se mi až po roce, kdy jeho závadovost zkoumali až v Praze na ministerstvu vnitra.“ Od té doby až do pádu komunistického režimu nesměl vystavovat.

Na pašování, šíření a přepisování samizdatové literatury se Pavel Taťoun aktivně podílel až do sametové revoluce v listopadu 1989, kdy jeho bratr Petr patřil k blízkým přátelům a zároveň spolupracovníkům budoucího prezidenta Václava Havla. Pavlovy obrazy se tak již v prvotním závanu svobody ocitly na stěnách improvizované prezidentské kanceláře v navráceném domě Havlových na tehdejším Engelsově nábřeží. Pavel Taťoun se na počátku 90. let zúčastnil jako řidič Olgy Havlové zahraniční cesty do Itálie. V roce 2021 žil stále ve Vlčicích u Loštic, kde se již svobodně živil tím, po čem celý život prahl – malováním.