Pavel ZÁLESKÝ (1955)

Doba normalizace byla v něčem horší než teror 50. let

Pavel Záleský se narodil 28. února 1955 v katolické rodině v Mutěnicích na jižní Moravě. Přišel na svět jako první ze tří synů Petra a Julie Záleských. Měli hospodářství s poli, vinohrady i dobytkem. Otec kromě toho pracoval na dráze. Sotva začal Pavel Záleský vnímat svět kolem sebe, byl svědkem perzekuce rodiny, která měla odvahu vzdorovat režimu. „Byly mi tři roky, ale pamatuji si, jak si pro tatínka přišli estébáci v kožených kabátech. Měl jsem pak z toho trauma. Když jsme později navštívili otce v lágru, jen jsem se křečovitě držel mříží a na taťku jsem se ani nepodíval.“ Otce a jeho bratra Františka zatkla Státní bezpečnost (StB) v roce 1958 za šíření protisocialistických básní. Komunistické soudy ho odsoudily za podvracení republiky na dva a půl roku, které si odpykal v uranovém táboru Bytíz na Příbramsku. 

V Mutěnicích se v té době zakládalo jednotné zemědělské družstvo, do kterého se rolníci nehrnuli. Po zatčení bratrů Záleských však přestali vzdorovat i poslední odpůrci kolektivního hospodaření. Rodině Pavla Záleského družstevníci sebrali, co mohli. Otec byl navíc kromě vězení potrestán i propadnutím majetku. „Náš dům nám znárodnili. Mohli jsme v něm sice zůstat, ale museli jsme až do roku 1989 platit nájem. Jezeďáci odvedli naše krávy. Zničili nám meruňkový sad. Jednou přijel bagrista a vytrhal na třicet stromů. Vzali nám zkultivovaný vinohrad a místo toho nám dali úhor.“

Pavel Záleský absolvoval železniční průmyslovku v Hodoníně. V roce 1975 musel narukovat na vojnu. Většinu dvouleté vojenské služby strávil v útvarech u přísně střežených německých hranic v Chebu a Lounech. „Byla tam hrozná šikana a vymývání mozků. Na politických školeních nám politruci hustili do hlav, že nás ohrožuje Západ, a že musíme být na nepřítele připraveni. Pochopil jsem, že nebráníme mír, ale že se chystáme k válce.“ Tehdy vážně uvažoval o emigraci. Začal se učit anglicky, aby se ve světě domluvil. „Udělal bych to, kdyby nezasáhla má budoucí manželka, která se o mě bála a taky se chtěla vdávat.“

Po svatbě, když manželé žili v Ludkovicích u Luhačovic, začal vyrábět náboženský samizdat. „Opisoval jsem, co mi přišlo pod ruce. Něco jsem dostával od kněží. Spolupracoval jsem třeba s páterem Rudolfem Vašíčkem nebo Václavem Divíškem, kteří oba strávili mnoho let v kriminálech. Materiály jsem získával i z Křesťanské akademie v Říme.“ Texty opisoval na psacím stroji. Přes kopíráky byl schopen vyrobit deset až dvanáct kopií, což mu brzy začalo připadat málo. „Vymyslel jsem takovou hmotu ze želatiny, suříku a různých chemických sloučenin, vytvořil jsem z ní formu, do které jsem obtiskl matrici. Z toho se dalo udělat až třicet kopií. Bylo to ale hodně mokré, takže jsem to pak musel sušit. Papíry bývaly rozložené po celém bytě.“ 

Tehdy bydlel se ženou a dětmi v Otrokovicích, kde se postupně seznámil s disidenty ze Zlína Jaromírem Němcem nebo Stanislavem Devátým. Spolupracovat začal také s jedním z nejstatečnějších představitelů katolického disentu Augustinem Navrátilem. „To už byla týmová práce na vysoké úrovni. Od Augustina jsem získal rozmnožovací rámeček, na kterém se dělalo více než pět set kusů. A už jsme valili Informace o církvi nebo Informace o Chartě 77.“ Roky měl pocit, že StB o něm neví, dokud se v listopadu 1985neuskutečnil zátah na otrokovické a zlínské hnízdo výrobců samizdatu.

Tenkrát měl štěstí, že se v předstihu dozvěděl o zatčení Jaromíra Němce a Pavla Dudra ze Zlína, kteří také rozmnožovali ilegální zpravodaje a literaturu. Dostal se domů z práce dříve, než u něj estébáci zazvonili, a stihl trochu uklidit, i když zdaleka ne všechno. Jako zázrakem nenašli důkazy potřebné k zahájení stíhání, ačkoli v bytě byly. „Za jedním obrazem jsem měl schovaný adresář, který nenašli. Pod vanou byla rozmnožovací barva, kterou také neobjevili. A na chodbě si nevšimli krabice s papíry a zbytky barvy, kolem které mnohokrát prošli. Cítil jsem Boží pomoc, která mě chrání před tvrdým zavřením.“ 

Tehdy zažil první výslech, ale asi po pěti hodinách ho pustili domů. Od té doby až do listopadu 1989 ho StB šikanovala, sledovala, pravidelně zadržovala na čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin a vyslýchala. „Mám za sebou možná stovky hodin výslechů. Jednou mě po osmačtyřiceti hodinách pustili, a sotva jsem udělal pár kroků, zavřeli mě znovu na stejně dlouhou dobu.“ Postupně se dopracoval k tomu, že estébákům neřekl ani slovo. Když ho přišli zadržet, odmítal se nechat odvést. Lehl si na zem a nechal sebou násilím vláčet. Pokud ho přepadli v práci, kde tehdy dělal pochůzkáře na trati, držel se křečovitě kolejí. „Kolikrát mě těžce zmlátili. Dávali mi také speciální pouta, která se mi při každém pohybu zařezávala do rukou. Byl jsem samá krev. Jednou mi vyhrožovali, že mě hodí na koleje, a že to udělají tak, aby to vypadalo jako sebevražda. Nebyla to sranda.“

Nedlouho po prvním výslechu a domovní prohlídce podepsal Chartu 77. Poslední dva roky před pádem komunismu se věnoval hlavně výrobě ilegálního časopisu Křesťanské obzory. „Společně s Augustinem Navrátilem jsme redigovali texty, tiskli, distribuovali. Dělali jsme toho pět set kusů, časopis měl dvacet stránek i více. Když Augustina zavřeli do psychiatrické léčebny, jezdil jsem tam za ním dělat redakci.“ Časopis rozesílali na stovky adres po celé republice.

V roce 1987 pomáhal Augustinu Navrátilovi s přípravou petice s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, zvané Moravská výzva, která v jednatřiceti bodech žádala náboženskou svobodu. Petici prokazatelně podpořilo více než pět set tisíc lidí z Československa. Bylo jich ve skutečnosti více, ale spoustu archů zabavili estébáci. Byla to nejmasovější petice proti komunistickému režimu. Chartu 77 podepsaly asi dva tisíce lidí, inciativa Několik vět z jara 1989 měla přes třicet tisíc signatářů.

Nedlouho před sametovou revolucí ho komunistická prokuratura začala stíhat, ale před soud ho už postavit nestačila. Pavel Záleský je přesvědčen, že před tvrdším postihem ho kromě Boží pomoci chránil zájem redakcí zahraničního rozhlasového vysílání Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. „Když někoho z nás zadrželi, hned o tom informovali, a to na ně dost platilo.“

Podle Pavla Záleského bylo období komunistické normalizace v 70. a 80. letech v něčem i horší než teror let padesátých. „V normalizaci šlo o ničení duše. Člověk žil ve špatné společnosti, ale naučil se přetvařovat. Něco jiného se říkalo v televizi, něco jiného v práci, něco jiného doma. Lidé chodili na první máje mávat mávátky, doma pak nadávali na soudruhy. Stačilo by, kdyby nechodili jako tupá masa k volbám, a mohlo to být jinak. Bylo sice hodně statečných lidí, ale ne dost. Normalizační režim byl ďábelský a důsledky morální devastace neseme jako národ dodnes.“